Převzatý článek z https://www.parlamentnilisty.cz/
ROZHOVOR V prvním díle připravované série ParlamentníchListů.cz věnované tzv. šmejdům (tedy podvodníkům všeho druhu specializujícím se na bezbranné oběti) soukromý mělnický detektiv Zbyněk Prousek poodkrývá některé z mnoha obecných praktik fungování tzv. šmejdího byznysu a rovněž i to, jak se na jeho stopu původně dostal. Vysvětluje, jak fungovalo zakládání schránkových firem sídlících na virtuálních adresách, zejména v Praze, jakou úlohu mají tzv. „bílí koně“ a naznačuje možnou provázanost „šmejdího byznysu“ s kriminálním světem a ostatními odvětvími zločinu.
Šmejdi, kdo by je v Česku neznal. Podvádějí na předváděcích akcích, obcházejí vesnice a podvádějí spoluobčany nabídkou výhodných energií, aby je za několik měsíců obešli znova s další „neodmítnutelnou“ nabídkou, nebo třeba prodávají hrnce, vysavače, deky, matrace, takřka zázračné kloubní preparáty, masážní či holící strojky, atd. atd. Známým lovcem šmejdů je soukromý detektiv z Mělníka Zbyněk Prousek alias Agent Antišmejd, který po podvodných prodejcích jde už celou řadu let. Spolupracuje přitom jak s novináři, tak přímo s podvedenými.
„Tzv. šmejdí byznys není žádné neslušné podnikání, nepoctivý prodej nebo nekalá obchodní praktika, ale nemilosrdný, zákeřný a nelegální byznys založený na bezcitném a brutálním drancování předem vytipovaných obětí. Byznys založený na mafiánských praktikách a na systematickém poškozování tuzemských i zahraničních osob a daňových únicích,“ říká soukromé očko Zbyněk Prousek, který si lov šmejdů vytyčil jako své poslání. „Je to byznys opírající se o předem připravenou marnost ve vymahatelnosti práva. Byznys, který ve formě organizovaného zločinu destabilizuje naši ekonomiku, znevažuje normální podnikání, drancuje společnost a narušuje důvěru slušných a poctivých občanů ve stát,“ vysvětluje. „Kolébkou šmejdů je Mělník a má to historickou tradici,“ dodává.
Jak jste se k šetření tzv. šmejdího byznysu vůbec dostal?
V roce 2013 jsem založil firmu specializující se na správu a vymáhání pohledávek. Krátce poté jsem se přes jeden konkrétní případ prakticky dostal až ke šmejdům. Byl to případ jisté stařenky, která měla problém se svojí pohledávkou. Držela ji vůči firmě Endemos distribution, s. r. o. Jenže šlo o to, že ta pohledávka byla de facto nevymahatelná. Jinými slovy řečeno, nebylo vůbec s kým o této pohledávce prakticky a věcně komunikovat. A to mi tak trochu otevřelo oči.
Jak to pokračovalo?
Začal jsem se tomu věnovat a zjistil jsem, že od firmy vede celá řada stop. Stopy k pražským virtuálním sídlům, stopy k „bílým koním“, stopy k mnoha konkrétním lidem z Mělníku, stopy k páchání zla od Litoměřic až po Chrudim, stopy signalizující hierarchii kmotrů a pěšáků. Navíc jsem pak zjistil, že například v obchodním rejstříku firma používá formuláře a úpravu listin stejnou jako celá řada firem, které jsem postupně objevoval. A takhle bych mohl pokračovat.
Takže tohle byl takový prvopočátek, takový porod myšlenky začít se této problematice věnovat. A já se tomu od začátku věnoval na plno.
Takže ona stařenka byla jednou z obětí takzvaných šmejdů, o kterých se poté začalo v médiích psát?
Ano, pokud si to vybavuji správně, tak stařenka byla jednou z obětí firmy Endemos. Shodou okolností byla pak tahle firma docela profláknutá. Takže příběh té stařenky byla taková pomyslná první stopa. Ovšem na případu té paní ještě nebylo jasné, že jde o čirou oběť předváděcí akce. Nicméně říkala, že na nějaké převáděčce byla. Výrobek, který si tam koupila, reklamovala a vzniklo z toho uznání dluhu. Firma následně říkala, že nemá prostředky a navrhla paní splátkový kalendář, plus tam nebylo s kým komunikovat. Už ty listiny byly podivné, a hlavně – už v době jejich návrhu byly nevymahatelné Jednoduše – firma bez majetku, ve virtuálním sídle a s bílým koněm. Tedy to co dnes, s odstupem času a na základě desítek obdobných případů a poznatků, zařazuji do souboru znaků tzv. předem připravené nevymahatelnosti práva.
Jak to?
Firma jí uznala reklamaci. Odebrali jí reklamované zboží a slíbili jí, že momentálně jsou na tom špatně, ale že to zboží budou splácet. To je klasická šmejdí flinta – podvod, kdy ve finále se dostaneme tam, že rádoby spotřebitel-zákazník je prachobyčejná oběť podvodu, tedy nemá ani zboží, ani peníze.
V podstatě se jedná o celý takový akt dílčích podvodů, které do sebe navzájem zapadají. On ten spotřebitel je vlastně obelhán, oklamán, okraden hned několikrát, několika dílčími akty a je to vlastně řetězec. K těm předváděcím akcím mě navedlo to, že prakticky všechny oběti mají shodný znak ten, že byly na nějaké té předváděcí akci. Poté jsem se předváděcím akcím začal věnovat.
Jak ta detektivní práce probíhala?
Začal jsem sbírat všechny možné informace, jak informace veřejně dostupné, tak informace přímo od postižených lidí – ty pro mě byly nejcennější. Začal jsem ten svět takzvaných šmejdů mapovat. A čím více jsem při tom narážel na jména z Mělníku a okolí, tím více mě to zajímalo.
Byla to spousta ježdění a hodiny a hodiny práce s informacemi. Jezdil jsem po celé republice a velmi často pracoval až dlouho do noci, neznal soboty ani neděle. Bylo mi ale o to víc jasné, kde je původ honosných nemovitostí, drahých aut a dalšího luxusu některých mělnických „občanů“.
Dělal jsem to nikoliv tak jako někteří novináři, tedy v tom smyslu, že mapovali svět šmejdů před pomyslnou oponou, ale já jsem se čím dál tím více dostával k tomu, že jsem ten pomyslný závěs obešel a podíval se nejen, jak se k těm obětem chovají, ale spíše na to, kdo za tím vlastně stojí. Začal jsem tak postupně zjišťovat, že v těch různých rejstřících a registrech pozoruhodných firem se čím dál více objevují jména z Mělníka a jeho nejbližšího okolí. Ta jména se dokonce opakovala.
Takže nitky se sbíhají v Mělníce?
Já říkám, že kolébkou šmejdů je Mělník, a ono to má historickou tradici. V Mělníku začali s tímto byznysem takzvaní bekovci. Lidé jakkoliv spojení s firmami BECK, např. Beck International, s. r. o. a tak dále. Těch firem je pochopitelně více.
To jsou firmy, které najdeme v obchodních rejstřících a které vždy mají určitou vazbu, ať už majetkovou, nebo jednatelskou, na podnikatele Beckhäusera. To je, myslím, buď rakouský, nebo německý občan podnikající v České republice, který je známý tím, že má obrovský zámek v Klecanech. Jméno Beckhäuser už prošlo nechvalně několikrát všemi možnými sdělovacími prostředky. Beckhäuserovy firmy představují v podstatě jakýsi pomyslný zárodek celého toho byznysu.
Jak se tento „byznys model“ dále rozmohl?
V podstatě jde o to, že tento pán, pan Beckhäuser, tu svou činnost nemohl dělat sám. Takže on byl sice v čele, ale měl k sobě i nějaké své pobočníky. Uvědomte si, prosím, že nyní mluvíme o době zhruba mezi lety 2008 a 2013. Beckhäuser měl a ještě má na kraji Mělníka celý velký areál, kde byla sídla těchto firem. Měl tam také sklady, dělaly se tam předváděcí akce. Dnes už je to ale historie. Ve své době to ale bezesporu byl počátek šmejdího byznysu zejména díky těm, kteří mu s tím původně jen pomáhali a kteří nakonec tento model tak „zdokonalili“, že Beckhäusera de facto i předčili či vyřadili.
Jak?
Beckhäuser to měl postavené tak, že pořádal nejrůznější předváděcí akce napříč republikou. Tehdy bylo například běžné, že vyjel tandem deseti autobusů v podstatě na bázi zájezdu a on přitom věděl, že na jedno sedadlo vyjde prodej třeba za 50 tisíc korun. A on věděl, že třeba z těch deseti autobusů, dva „uzná jako reklamaci“ a osm bude čistý zisk. Když pominu, že hodnota věci prodávané za cca 50 000 Kč mohla být tak maximálně 300 Kč, připusťme, že tento pán sice dělal věci, které byly, řekněme, na hranici ilegality, ale měl tam vždy, řekněme, „určitou koncovku“: komunikoval s nespokojenými zákazníky, uznával reklamace, vracel peníze, nějak to řešil.
Jenže ti, kteří jej posléze nahradili, začali čím dál častěji na onu koncovku, tedy komunikaci s nespokojeným spotřebitelem zapomínat. Nakonec to přerostlo až do toho, že koncovka nebyla žádná...
Číst dále ZDE