Převzatý článek z info.cz, odkaz k původnímu textu ZDE.
Socialismus v demokracii? Rakousko slaví stoleté výročí sociálního projektu Rudá Vídeň
Čeští reformní komunisté v šedesátých letech mluvili o snaze vybudovat takzvaný socialismus třetí cesty. Pokud ale někdo dokázal tuto utopickou snahu o spojení údajných „výhod“ socialistického a kapitalistického zřízení alespoň částečně naplnit, pak to není Praha, ale rakouská Vídeň.
Důkazem jsou letošní, právě zahájené oslavy stoletého výročí takzvané Rudé Vídně, tedy sociálního projektu, který zřejmě nemá v Evropě obdoby. Aniž by totiž v době jeho vzniku vládla v Rakousku komunistická totalita, změnila se Vídeň i v demokratickém prostředí v jeden velký „socialistický experiment“. Ten vznikl jako reakce na poválečnou situaci, kdy se do centra kdysi mocné, ale nyní zdecimované monarchie začaly vracet a stěhovat desetitisíce válečných veteránů a dělníků.
Aby město dokázalo všechny navrátilce a přistěhovalce pojmout a přitom jim dokázalo zajistit důstojné podmínky k životu, začalo tehdejší sociálně-demokratické vedení radnice budovat ve Vídni rozsáhlé komplexy sociálních bytů. Byty to byly malé, skromné, většinou navíc se společným sociálním zázemím, hodně připomínající komunistické „kolektivní domy“. Lidé v nich měli k dispozici například společné prádelny, společenské místnosti, jídelny, školky, knihovny i ordinace lékařů.
Zřejmě neznámějším takový komplexem je Karl-Marx ve vídeňské čtvrti Heiligenstadt. V kolonii této bytové kolonii, jedné z největších v Evropě, se na ploše 156 000 metrů čtverečních nachází celkem 1 272 bytů. Dnes v tomto bytovém komplexu, který má na délku zhruba jeden kilometr, funguje muzeum Waschsalon (prádelna), které kromě stálé expozice a výstav nabízí i komentované prohlídky míst, spojených s takzvanou Rudou Vídní. „Takzvaná nová nebo rudá Vídeň představovala světově unikání, sociálně politický experiment, který zahrnoval všechny oblasti lidského života,“ říká průvodkyně při nedělní prohlídce.
S experimentem se začalo už v roce 1919, jen v období let 1923 až 1934 pak vzniklo ve Vídni 61 175 bytů ve 348 bytových koloniích a 5 227 bytů ve 42 sídlištích tvořených řadovými domy. Na jejich výstavbě se podílelo 400 architektonických studií. Po celou dobu vedla radnici s většinou zastupitelů sociální demokracie, jejíž vládu přerušil až nástup nacistů, zabrání Rakouska Hitlerem a druhá světová válka.
Po válce však experiment v trochu obměněné podobě pokračoval a vlastně pokračuje dodnes. Vídeň i v druhé polovině minulého století masivně stavěla byty a pronajímala je tak, aby na bydlení dosáhli i chudší a nemajetní obyvatelé. Na stopy této výstavby narazí návštěvník metropole doslova na každém roku, činžovní domy, postavené na náklady radnice, jsou obvykle označeny sytě červenými nápisy: „Wohnhaus der gemeinde Wien“ a datem výstavby.
Pořadníky na byty
Zatímco jiná evropská města, včetně českých, se snažila v posledních desetiletích svůj bytový fond prodat a vytvořit tak podmínky pro volný trh s bydlením, Ve Vídni dnes v 220 000 městských bytech bydlí přes půl milionu obyvatel, což z Vídně dělá největšího komunálního vlastníka bytového fondu na světě. Důležité ale je, že nájemné v těchto bytech je regulované městskou vyhláškou, nejde o ryze tržní vztah.
Po vstupu Rakouska do unie však už ale nebylo možné, aby Vídeň stavěla byty v tak masivním měřítku sama a konkurovala tak soukromým developerům. Proto město vlastní bytovou výstavbu v roce 2003 ukončilo. To ovšem neznamená, že se bytový trh zcela uvolnil a zbavil regulací. Právě naopak.
Radnice totiž místo vlastní výstavby začala podporovat soukromé či družstevní bytové projekty právě výměnou za dodržování určitých pravidel „sociální soudržnosti“. Developer či stavitel může požádat radnici o příspěvek ve výši až jedné třetiny stavebních nákladů, za to se ale musí zavázat, že po časově neomezenou dobu bude vybírat pouze stanovené maximální nájemné, zvyšované pouze po dohodě s vedením města.
Každou žádost developera o podporu posuzuje speciální komise na základě čtyř hlavních kvalitativních kritérií. „Jedná se o architekturu, ekonomiku, ekologii a sociální udržitelnost,“ říká Christiane Daxböcková, tisková mluvčí vídeňské radní pro bydlení Katharine Gaalové. K tomu je ale třeba dodat, že ve Vídni může, opět na základě podané žádosti, získat majitel nájemního domu později dotaci z veřejných prostředků i na rekonstrukci objektu.
Základní otázkou přitom zůstává, jakým nájemníkům jsou dotované byty vlastně určeny. Systém je nastaven tak, aby byty byly dostupné i pro střední třídu, vyloučeni jsou pouze ti nejbohatší. Člověk, který chce sám bydlet v dotovaném či městském bytě, například nesmí mít čistý příjem vyšší než zhruba dvojnásobek rakouského průměru. O přidělení bytu rozhoduje pořadník, délka čekací doby závisí na požadavcích čekatele.
„Z 1,7 milionu obyvatel Vídně každopádně bydlí 60 % v městských nebo dotovaných bytech,“ říká Daxböcková. Když se podle ní připočítají další formy bydlení, jen zhruba 5 % nájemních bytů ve Vídni nepodléhá žádné regulaci a o výši nájmu rozhoduje výlučně volná soutěž. Město ročně investuje do bytové výstavby, podpory bydlení a údržby bytového fondu kolem 600 milionů EUR (15 miliard korun).
Výhody Rudé Vídně
Je to socialismus? Vídeňští radní tvrdí, že se jí tak vysoké investice bohatě vyplatí. Město totiž může podporou bytové výstavby nejen řešit sociální situaci mnoha rodin, ale také údajně bránit vzniku ghett a vůbec sociálně vyloučených komunit. Při posuzování žádostí o podporu radnice mimo jiné dává přednost projektům, kde volně financované byty, určené movitějším klientů, leží v těsném sousedství bytů dotovaných. Město také údajně dokáže mnohem lépe ovlivňovat architekturu bytových domů, urbanismus a nepřímo také vytváří tisíce pracovních míst.
„Tím, že regulujeme výši nájemného, vytváříme důležitý nástroj k tomu, aby nájemné ve Vídni bylo stabilní. Kromě toho ale tento systém umožňuje promíchání sociálních struktur, kvůli kterému dnes Vídeň k nejbezpečnějším milionovým aglomeracím na světě,“ říká Daxböcková. Radnice, kterou vede koalice sociálních demokratů a Zelených, má navíc v rukávu ještě jeden argument. Vídeň se letos už podesáté za sebou stala v celosvětové soutěži společnosti „Mercer“ městem s nejvyšší kvalitou života.
Neinformovaní návštěvníci ale každopádně při návštěvě hlavního města Rakouska musejí někdy nutně nabýt dojmu, že se ocitli v „socialistickém“ skanzenu. A to nejen kvůli bytové politice. Na letošního „prvního máje“ se třeba před vídeňskou radnicí sešlo postupně na oslavách „svátku práce“ 120 000 lidí, což autor tohoto článku nezažil v Česku ani v časech hlubokého socialismu. Přitom dalších 20 000 demonstrantů přišlo na oslavy, organizované lidovci před zámkem Schönbrunn.
Středobodem vídeňského „sociálního experimentu“ ale zůstává jednoznačně bytová politika „Rudé Vídně“. Stoleté výročí zahájení tohoto unikátního projektu se připomíná a bude připomínat ve Vídni celý rok. A to třeba i v informačním centru „Vienna Urban Lakeside“, nové městské části, která roste na místě bývalého letiště Aspern na okraji Vídně. A postupně v ní najde nový domov 18 000 lidí. I nájmy ve většině domů a bytů, které rostou v této nové „ultramoderní čtvrti“, však budou regulované a vedle rezidencí pro milionáře tady vzniknou i sociální byty pro nemajetné.
„Tohle opravdu někteří naši návštěvníci zejména z komunistických nebo postkomunistických zemí těžko chápou. Ptají se, jestli tady budujeme komunismus,“ řekla zpravodaji INFO.CZ už dříve jedna z manažerek projektu „Vienna Urban Lakeside“ Claudia Nutzová.